Na skútru do Kazachstánu
31. ČERVENEC - 24. SRPEN 2015
Když jsme se rozhodovali, na čem si splníme cestovatelský sen, skútr pro nás byla jasná volba.. Zde najdete pár slov o tom, kdo vlastně jsme:
RADEK REBROŠ
Nadšenec do skútrů a hlavní organizátor srazu “Po Valašsku na skútru.”
HYNEK PŘIDAL
Zakladel a majitel firmy Scootland.
Skútry jsme oba koupili za částku 20tis Kč, což byl limit pro naši cestu. Hynkův skútr nechal ve Scootlandu na protiúčet zákazník, který si zde bral větší skútr. Honda pak neměla lehký život, rok ji dávali do těla zákazníci na pražské prodejně, kde sloužila jako náhradní skútr a pak další sezonu na ní jezdil Hynek, než se rozhodlo a jejím dalším osudu.
Radkův skútr už byl koupený za účelem cesty, na inzerát přes bazos.cz. Cena byl nízká, protože jsme kupovali v lednu, projížděl jsem to na ledu, ale nevyválel 🙂 Tady máme hned první foto po koupi, když jsme dovezli do práce (na fotce šéfmechanik Scootlandu Petr Světlík)
V dalších kapitolách budou popsány jednotlivé fáze přípravy
BOČNÍ NOSIČE
Protože přepravní kapacita skútru nebyla dostačující, vyrobili nám kluci ve Scootlandu na míru nosiče. K nim jsme koupili tašky od Vietnamců a celkem dramaticky tak zvýšili přepravní kapacitu. Oproti minulému příspěvku, kde jsou nosiče a brašny popsané jsme na jejich spodní část ještě upevnili na každou stranu 5l kanystr, takže každý můžeme převážet celkem 10l benzínu navíc. Na horní stranu kufru jsme taky nechali dodělat malý nosič, kam přivážeme stan, karimatku a spacáky.
TERÉNNÍ PNEUMATIKY
Po shlédnutí pár dokumentů od cestovatelů, kteří se na Aralské jezero vypravili jsme pojali podezření, že v písku s naloženým skútrem a tenkými silničními pneumatikami toho moc nezmůžeme. Možnost napasovat na skútr terénní pneu byla důležitým kritériem a byl to jeden z důvodů, proč jsme si vybrali právě Hondu SH. Pneumatiky jsme otestovali již v zimě, před nákupem Radkového skútru, takže se pak už šlo na jistotu..
BAREVNÉ PROVEDENÍ
Chtěli jsme změnu barvy, ale nechtěli jsme zbytečně utrácet a taky se vyhnout klasickému celolaku. Folie je taky na členíté plasty docela problém, navíc se nedá udělat svépomocí. Volba nakonec padla na gumový nástřik plastidip. První testovací skútr byl můj, na kterém jsem se učil (a výsledek taky podle toho vypadá). Provedení je hodně hrubé a špatně se udržuje. Na Radkův skútr jsem si už půjčil profi elektrickou pistoli a s tou to šlo jedna báseň, takže je to poznání lepší. Změna barvy vyjde včetně půjčení pistole na cca 1500,-Kč - je třeba 1l plasti dipu, trocha ředidla a nějaké další pomůcky za pár korun: http://plasti-shop.cz/barvy-plasti-dip/93-plasti-dip-uv-1l.html. Vrstva je kdykoliv odstranitelná bez následků.
SERVIS PŘED CESTOU
Oba skútry jsme samozřejmě nechali důkladně prohlédnout. U Radkové Hondy protékalo těsnění pod víkem ventilů, které bylo vyměněné (600,-Kč), na obou skútrech jsme také nechali provést repasi vidlice (2500,-Kč) a zbytek byla klasická údržba - výměna řemene, oleje, válečků (práce 1200,-Kč + materiál). Tato cesta nám dá výbornou možnost prověřit kvalitu druhovýrobních dílů od RMS, použili jsme tedy nový řemen od RMS a do Radkového skútru od výrobce Athena, který jsme dostali od dodavatele darem, abychom po cestě porovnali jak budou vypadat. Protože Hondám nedopřejeme moc odpočinku, chtěli jsme jim dát alespoň co nejkvalitnější mazání, takže jsme sáhli po oleji Bel-Ray 10W40
Z dalších dílů jsme použili následující:
- vzduchový filtr 125-150
- řemen rms Honda 125
- brzdové destičky rms přední
- válečky a vodítka jsou rozdílná - Hynek má Multivar a Radek jede na sériovém variátoru
Na Radkovém skúru jsme také dali nové zadní tlumiče od RMS, když jsem pak viděl jaký je to rozdíl, objednal jsem okamžitě nové i pro sebe, jenže termín se blížil a dodání z Itálie je běžně 2-3 týdny. Poprosil jsem kluky v Motopointu, což je náš dodavatel na RMS, jestli by pro mě mohli zkusit trochu uspíšit a musím jim moc poděkovat. Sice asi porušili všechny interní směrnice co ve firmě mají, ale tlumiče došly doslova za pět dvanáct - tj. ve čtvrtek v poledne, takže jsme je namontovali a v pátek odjezd. Jízda s nimi je ale oproti oskákaným originálům nebe a dudy, to se vůbec nedá porovnat.
PŘÍPRAVA ZAVAZADEL
Náklady na předělání obyčejné Hondy na expediční:
- Kufr 1505Kč
- Taška od Vietnamců - 2x200 = 400Kč
- 2x popruhy Ikea - 158Kč
- Nosiče nám udělali kluci ve Scootlandu jako dárek (jinak 3000,-Kč)
Všechno zkušebně přichyceno a otestováno
Kdo vyhraje malé pivo? Pokazí se skútry nebo ne? Už zítra budeme polykat první kilometry, oba skútry jsou naložené a nachystané na velkou cestu, tak se držte!
DEN 1 - CESTA NA SLOVENSKO
Na naši cestu jsme vyrazili v pátek, já jsem vyjížděl ze Scootlandu v poledne společně s mojí partnerkou Anetou, která jela na Tmaxu. První dojmy super, skútr i naložený dokáže jet celkem slušné tempo. Po druhé hodině jsme přijeli do MaiCafé v Rožnově, kde bylo nachystané oficiální rozloučení a známí nám přišli popřát šťastnou cestu. Dal jsem si tradičně kakao (to tam mají nejlepší), udělali jsme pár fotek a vyrazili. Děkujeme Marku Tihelkovi za sestříhání videa z odjezdu..
Hned u Slovenských hranic mi vlétnula nějaká sviňa muška do rukávu a doštípala mi celou pravou ruku, než jsem ji zlikvidoval, no hezky to začalo..
Záhy přišel další akční zážitek, to když jsem vlítnul do díry a z mého držáku na plexi mi vysvištěl na silnic iPhone, ve kterém mám informace k cestě, navigaci a vůbec všechno. Okamžitě jsem skočil na brzdy, Aneta taky (byla blíž protože jela za mnou) a běželi jsme zpět. Telefon ležel na silnici a projely kolem 3 auta, které ho minuly a to poslední jelo kolama přímo na něj, tak jsme na něj mávali a řvali a nakonec ho minul cca o 5cm. Uffff, telefon jsme zvedli a jeli dál.
DEN 2 - CESTA RUMUNSKA
Akce v Hronci byla jako vždy výborná a druhý den s námi všichni loučili a nás čekalo přes 500km do města Kluj. Doprovázel nás ještě kamarád Rosťa na BMW GS. Radkovi se cestou začala Honda přehřívat, tak jsme vylomili masku zepředu, aby šlo více vzduchu a zdálo se, že to pomohlo, po zbytek dne to bylo OK.
Cesta byla úmorná, dlouhé rovinky v Maďarsku a nikde nic. Udělali jsme si fotku asi nejnezáživnější cyklistické stezky, cca 30km rovně 🙂
Večer nás Rosťa pozval na večeři a obdaroval láhví domáci slivovice (děkujeme!), pak jsme se rozdělili a my přespali ve městě Cluj, kde jsem domluvil Couchsurfing u výborné party lidí, se kterýma jsme poseděli a popili. Skútry byly na ulici, prý je tam bezpečněji než u nás a nemusíme se bát a taky že fakt jo. Jeden z našich hostitelů, moravák Pavel měl stylový knírek, tak jsme ho obdarovali Bobcross tričkem, protože nikomu jinému nesedne lépe!
DEN 3 - RUMUNSKO, BULHARSKO A NEHODA
Další den jsme vstali už po sedmé, abychom vyrazili hodně brzy, protože nás čekalo přes 600km a to už je na malém skútru docela hodně na zátah. To jsme ještě ani netušili, že to bude mnohem horší než jsme si mysleli. Asi po 2 hodinách jízdy sjíždíme z dálnice, taková mírná zatáčka co se dá projet s prstem v nose. Jedeme cca 70km/h a najednou mi skútr odjíždí bokem a řídítka se zatočily úplně do rejdu. Podotýkám, že jsem kvůli teplu jel bez rukavic a v žabkách. Byl to zlomek vteřiny, ale věděl jsem že je zle. Po sjetí z olejové skvrny se gumy chytly a já jsem okamžitě vystupoval. Pamatuju si jen jak jsem jel po boku a hlavou mi problesklo že se musím opřít do ramene, kde mám bundu na motorku, že ta to jediná ustojí. Tak jsem se zastavil já i skútr, oba vleže na asfaltu, zatím nic nebolelo, tak jsem to rychle zvedl a prohlédl se, jestli jsem OK. Nevěřil jsem vlastním očím, když jsem viděl že na nohách ani rukách nemám jediný škrábanec, opravdu! Měl jsem naražené rameno, prodřenou bundu a kalhoty a škrábnuté na levé holeni, ale jinak úplně cajk. Skútr má plexi na trsátka, pár oděrku, ohnutý nosič a prodřená taška. Na 70km/h velmi dobré skóre. Posbírali jsme to a jeli si na benzínku trochu orazit, prohlédnout všechno a Radek zapálit.
S radostí, že náš výlet neskončil dřív než začal jsem se jali pokračovat dál. Začalo být 30 stupňů a Radkova Honda se opět hřála, další plán je vytáhnout termostat ale to nejde na zahřátém skútru. Musíme tedy zvolnit tempo a předlouhé rovinky jedeme rychlostí 65-75km/h. Nezdá se to ale oproti naší cestovní 95km/h je to propastný rozdíl. Následovalo cca hodinové čekání na hranicích Rumunsko-Bulharsko a pak poslední úsek cca 200km. Takhle napsané to nevypadá tak hrozně, ale po celém dnu a sedmdesátkou to je opravdu nekonečné. NEKONEČNÉ. Sedali jsme na turka a všelijak, abychom to nějak přečkali.
Nakonec jsme ale dorazili a to co nás čekalo byla odměna za všechny trampoty. Ubytoval nás chlápek jménem Dean, který večer pořádal grilování pro známe, takže jsme se pěkně najedli a užili si srandy do 2 do rána.
Dnes si dáme oraz, vyndáme termostat z Radkového skútru a jestli pojedeme dál, tak jen málo, okolo 100km, ať nepřetáhneme strunu.
DEN 4 - BULHARSKO, TURECKO, VÝSTŘELY Z BROKOVNICE
Dnes máme odpočinkový den. Ráno jsme si dali snídaňooběd u Deana a vyhodili z Radkového skútru termostat. Poté jsme vyrazili pohodovým tempem směr Turecko cca 150 km s tím že přespíme před hranicemi. V posledním Bulharském městě jsme potkali fajn chlapečka a taky skupinku motorkářů s Polska, se kterými jsme dali pivo, pokecali a nakonec se domluvili na společném přespání. To bylo parádní, kousek za Tureckými hranicemi.
Kluci nebyly žádný ořezávátka, procestovali toho spoustu, tak nám povykládali zážitky z cest. Pak za námi přišel i místní pasáček, který začal kolem půlnoci střílet pro zábavu z brokovnice. No sranda byla 🙂
DEN 5 - ISTANBUL, SIMKARTA
Ráno vyrážíme směr Istanbul s tím, že jako první koupíme někde tureckou simkartu, abychom měli mapu. To se ukázalo jako skoro neřešitelný problém, protože se simkama je v Turecku docela potíž, musí být registrované na pas, ne všude je taky mají atd atd.. Prostě peklo. Začali jsme shánět v prvním městě za hranicemi a sehnali až v 5. obchodě Turkcell na předměstí Istanbulu a stejně byla aktivní až na druhý den navečer. Istanbul je obrovský, ale opravdu obrovský. Jedete 50 km městem, protloukáte se zácpou a stále ještě po pár hodinách nejste v centru. Ubytko vyšlo dobře, akorát jsme sháněli extra parkování, ale to se taky povedlo. Navečer jsme oběhli centrum, udělali pár fotek a ve vyklimatizovaném pokoji si šli lehnout a připravit se na pořádnou porci kilometru druhý den.
DEN 6 - CESTA TURECKEM I.
Ráno jsme vyjeli z Istanbulu a asi po 100 km to konečně začalo vypadat, že jsme pryč z města. Opravdu síla. V průběhu dne najednou Radkova Honda zase byla v červeném s teplotou. Ale proč? Termostat byl venku a celý včerejšek všechno šlapalo na jedničku. Sáhnu na chladič a ten je studený. OK, tak odvzdušňujeme, za chvíli se podařilo, teplota spadla, jen nebylo možné dolít kapalinu, kvůli natlakovanému obvodu. Navečer jsme si dali jídlo na benzínce, kde byla i sprcha, což po 500 ujetých kilometrech pomohlo a vyrazili jsme hledat, kde postavit stan. Hned v první vesničce pár kilometrů od hlavní silnice jsme našli skupinku chlápků, asi radu starších, tak Radek svojí tatarštinou hned domluvil ubytování, že si můžeme postavit stan na poli za vesnicí.
Pak nás ještě provedli, ukázali nám okolí a kde se dá načepovat voda a vůbec to bylo docela fajn zakončení dne. Usínáme s dobrým pocitem, že fajn lidi jsou všude na světě a spíme prakticky pod mešitou.
DEN 7 - CESTA TURECKEM II.
Blízká mešita nás ráno vytrestala 🙂 Ve tři čtvrtě na pět se svolávalo k modlení a my vyskočili ze spacáků jak opaření, když nám začala vyhrávat svolávací melodie nad hlavou.
Pak jsme už stejně nemohli spat, tak jsme se vydali na cestu brzy ráno. Dnes nás čekal zase dlouhý úsek, optimistická varianta byla 600 km, což se nám podařilo splnit. Opět se potýkáme s přehřátím u Radka a opět po několika stovkách kilometrů. Znovu odvzdušňujem a nechápeme co je špatně, Radek u toho procvičuje svoje konverzační dovednosti v Tureckém jazyce 🙂
Navíc se začíná z Radkové Hondy ozývat takové jemné klepání, zatím ne tak výrazné, tak oba doufáme, že to s námi motor vydrží až do konce. Přece jen jsme cca ve třetině cesty a nejnáročnější úsek máme teprve před sebou. Radek mezitím nezahálí a na benzínce už vyhlíží za co by Hondu vyměnil. Tento model je prý fajn, nenudil by se při jízdě a hudba je krásná. Bohužel hraje jen jednu písničku pořád dokola 😀
Večer dojíždíme do města Trabzon, kde jsme přes Booking vzali za 37 Euro nejlevnější ubytko, které je opravdu docela ekl, ale na druhou stranu nám zaparkovali skútry v chodbě a to se cení.. Protože jsme si už zvykli a víme do čeho jdeme, mešita hned vedle nám nevadí. Zítra hurá do Gruzie.
DEN 8 - PŘEJEZD DO GRUZIE
Ráno nás opět probouzí chvalozpěvy z vedlejší mešity, ale už nás to nepřekvapilo, tak jsme chvíli dospali, dali si snídani a vyrazili na cestu. Plán byl co nejdřív dojet na hranice a pokračovat v Gruzii dál. Do hranic zbývalo asi 150km, které jsme dali tahem a před hranicemi natankovali. Na hranicích všechno proběhlo v pohodě, takže jsme mohli zhruba po hodině pokračovat už po Gruzii dál. Cesta u pobřeží od hranice je velmi frekventovaná, hustý provoz a jezdí se tam docela drsně.
V Gruzii prakticky nepotkáte motorky ani skútry a není se čemu divit, je to docela o život. Na druhou stranu, pokud máte rádi trochu akčnější styl jízdy, příjdete si zde na své. Každý je tu závodník, na křižovatce se jede naplno a je jedno jestli máte osmiválcový Mercedes, nebo starý Ford Transit.
Jak to šlo sjeli jsme z hlavní silnice a začala ta správná pohodička. Klikaté cesty, zvířata kolem, spousta zeleně.
V prvním městečku jsme zastavili na jídlo a poté se rozhodli, že zkusíme ještě vyměnit olej za hustší, protože Radkova Honda stále víc klepala a už bylo jasné, že pokud se nestane zázrak, tak budeme muset brzy řešit celkem velký problém. V místním servisu jsme koupili olej 15W40 a vyměnili ho. Na vypouštěcím šroubu byly špony, což není vůbec dobré znamení.
Pokračovali jsme dál a značně unavení zastavili v malé vesničce a zeptali se na místo kde bychom si mohli rozdělat stan. Děláme to takto, protože místní o nás ví a většinou se nám dostane i nějakého drobného pohoštění. Stan si prý můžeme rozložit u školy, je oplocená, nikomu to tam nevadí a škola je přes prázdniny stejně zavřená. Tak fajn, koupili jsme si v marketu pár piv na večer a šli zaparkovat. Chvíli sedíme a odpočíváme a v tom přichází jeden místní, pak druhý, pak třetí, všichni se s námi baví. Pak čtvrtý, pátý, první dva odejdou, další příjdou. Takto se tu otočí za hodinu asi 12 cizích lidí.
Za chvíli nám přistává láhev vína a vodky a musíme si připíjet. Poté nám jeden z chlapíků otevírá školu, zavede do sborovny a ať spíme vevnitř. Tak paráda. Pak se zase připijí a když vidím že Radek už skoro nemůže chodit, beru ho pryč a jdeme spát.
Škola byla v noci hodně děsivá, jako z hororu. Hodně divných zvuků, křičeli tam netopýři nebo co to bylo za havěť a bylo hodně teplo. Ještě před spaním jdu na záchod a vidím jak nám chlapík sedí na skútru, no říkám si snad to bude OK. Než jsem potřebu dokončil tak jich 5 táhlo skútr do schodů s tím, že jej zatlačí dovnitř do školy. Rvali a rvali to přes dveře a pořád to tam nemohli dostat, až jsem jim řekl že na boku jsou kovové nosiče a kanystry a že to fakt nepůjde. Tak jej zase stáhli zpátky a s úsměvem jsme se rozloučili.
Noc byla hrozná, byl jsem snad 5x vzhůrů a šel se vždycky podívat ven ze třídy, jestli tam někdo není, protože jsem třeba slyšel zvuky jak když někdo jde, pak začali řvát netopýři a celé to bylo hodně divné. Radek chrápal na kašu na gauči a byl spokojenej. Na závěr ještě celkem smutný příběh o deportaci, kdo umíte Rusky, tak se můžete podívat jaké to bylo z pohledu někoho koho vezmou a odvezou pryč jen tak..
DEN 9 - ZADŘENÍ MOTORU
Ráno jsme vyrazili a asi po půlhodině jízdy Radkův skútr ztratil výkon a bylo vymalováno. Co teď? Byli jsme asi 30km od nebližšího většího města Kutaisi. Potřebovali jsme Internet, ubytování a začít zjišťovat co dál. Zajel jsem na benzínku koupit tažné lano, zahákli jsme skútr a vyrazili.
Na příjezdu do města nás v autoservisu nechali jít na internet a přes booking jsem našel fajn ubytování za cca 400 za oba, s klimatizací a internetem a parkováním. Tak paráda. Dotáhli jsme skútr sem a začali zjišťovat co dál. Řešili jsme následující otázky:
- v Brně máme druhý motor. Pokud by se ho podařilo sem dopravit, tak máme vyhráno a můžeme pokračovat. Nevíme ale zatím jak, budeme hledat možnosti. Otázka je jak to tady je clem, aby se to pak nezdrželo na hranicích.
- Pokud by bylo jednodušší jej poslat do Turecka, tak tam by se dalo na jednom skútru pro něj otočit, nejsme tak daleko od hranic.Pokud bude poštovné příliš drahé, nebo to nepůjde, můžeme si nechat poslat jen díly, které z toho motoru vytáhnou kluci v Brně. Raději bychom se ale tomuhle vyhli.
Budeme tu muset najít nějaký servis, kde nám motor vymění, nebo nám poskytnou alespoň nářadí, abychom ho vyměnili sami.
Napsali jsme aktuální zprávu na facebook a začali se nám ozývat lidé s nápady jak pomoci, během asi dvou hodin se podařilo přes kamarádku dojít až ke klukovi, který za 2 dny letí z Katowic přímo do Kutaisi pouze s příručním zavazadlem, takže by mohl připlatit kufr.
Jirka ze Scootlandu tedy hned to samé odpoledne vytáhnul motor ze skútru, očistil a zvážil a zjistili jsme že se vejde do limitu 32kg, který je na zavazadlo do letadla. Začiná svítat naděje.. Ještě týž podvečer byl skútr zabalený a nachystaný k odeslání v kufru.
Večer jsme šli na pivo, abychom se trochu uklidnili a rozhlédli po městě.
DEN 10 - ODPOČINEK
Dnešek jsme aktivně odpočívali, vyspali se do 10 hodin v klimatizovaném pokoji a pak vyrazili na letiště do Kutaisi prověřit, zda-li je možné dovézt do země motor. Na letišti byli moc ochotní a řekli že by neměl být s ničím problém, tak snad to klapne. Odpoledne jsme viděli krásnou potuněnou Hondu s custom výfukem. Borca jsme trochu vyhecovali tak to pro nás i potúroval.
Večer jsme zašli na pivko do města, posezení u řeky bylo příjemné, hodně nás pobavila toaleta podniku.
Na lavičce v parku nás zase chytli nějací chlápci, kteří okamžitě běželi koupit láhev vodky a čokoládu a v tom parku jsme pili na družbu a Gruzii 😀 Museli jsme pak utéct na taxík, jinak kdoví jak bychom zase dopadli 🙂
DEN 11 - MOTOR VEN
Dnes jsme se zase pořádně vyspali a poté se pustili do vytažení původního motoru. Šlo to krásně a nepotřebovali jsme ani žádné extra nářadí. Dělali jsme to v garáži v Guest house kde jsme ubytovaní.
Ještě schválně dávám pozor, abychom tam nikde nerozlili nemrzku, tak jsme ji měli v plastové nádobě bokem, že ji tam zase nalijeme a pak Ráďa šel, kopnul do ní a všechno na zemi 😀 Tak tam po nás zůstane památka. Zjistili jsme taky, že po 3,5tis km je Radkův řemen kousek před roztržením a na vině jsou špatné zadní řemenice, které ale máme s sebou. Zvláštní je, že jsme je před odjezdem kontrolovali a vše bylo v pořádku.. Radkův skútr nám to prostě nechce nechat zadarmo. Máme ale připraveno a čekáme až nám zítra příjde nový motor.
DEN 12 - MOTOR
Dnes přišel den D a my vstávali ve 4 ráno a vyrazili na letiště vyhlížet naše zachránce. Po příletu jsme čekali 45 minut a už začínali být trochu nervózní, kluci stále nikde. Najednou se objevili a měli velký modrý kufr! To štěstí se nedá popsat, asi nejlépe ho vystihuje následující video:
Šťastní a plní nadšení jsme se vydali domů se ještě chvíli dospat a dopoledne se pustili do instalace motoru. Z té jsme pořidili také videodokumentaci:
Dnes odpoledne vyrážíme směr Tbilisi, kde se potkáme s kamarádem a zítra už pokračujeme dále směr hranice s Ruskem! Nezbývá než ještě jednou poděkovat všem co nám tak moc pomohli. Bez Vás by byla naše cesta u konce. Moc si toho vážíme!
DEN 13
Po přespání ve městě Gori a příjemném večeru stráveném s majiteli Guest House jsme vyrazili na další putování. Bylo nám doporučeno muzeum Stallina v Gori, které bylo od našeho ubytování asi jen 10 minut jízdy. Navštívili jsme jej a velmi se podivili tomu, jak jeden z největších padouchů v dějinách novodobého lidstva může mít vlastní muzeum, které jej ještě navíc prezentuje jako velmi úspěšného politika. Dokonce zde zůstal Stallinův rodný dům, tedy spíš domeček, ve kterém měla jeho rodina pronajatý pokoj. Všechny domy kolem nechali zbořit a tento jeden stojí v centru uprostřed památníku. Prohlédli jsme také originální vagon, ve kterém Stallin cestoval.
Dále jsme po cestě krátce zastavili u jeskyní v Uplistsikhe.
Odtud pokračovali do Tbilisi na setkání s naší velkou inspirací, cestovatelem, kterého oba obdivujeme. Je to Stefano Medvedich, Ital, který na své vespě PX 125 objel Afriku a nyní se vrací ze Sibiře. Naše cesty se střetly právě v Tbilisi, kde Stefano opravoval motor na svém skútru. Setkání bylo kvůli nedostatku času krátké, ale o to srdečnější.
Dále jsme pokračovali na sever v Ruským hranicím a cestou potkali dva kluky z Česka, kteří cestují VW Broukem za Kavkaz. Pohovořili jsme o našich projektech, Radek specialista na škrkpásky a lepidla jim opravil odstávající lištu a frčíme dál. Cesta je překrásná, přes Kavkaz. Přespání jsme našli v poslední vesnici před hranicemi.
DEN 14
Vyrážíme krátce po 7 ranní, protože tušíme že se zdržíme na hranicích a chceme také ukrojit velkou část Čečenska, o kterém jsme neslyšeli nic dobrého. Na hranicích to šlo poměrně hladce, nikdo si neřekl o žádný úplatek, sice jsme dlouho čekali ale nakonec se přece jen dočkali. Trochu jsme bojovali s vyplněním papírů pro skútry, které byly v Azbuce, ale nakonec nás zachránila jedna ruská celnice, která dokonce uměla pár slov česky.
Plni očekávání jsme vjeli do Ruska, ale nikdy jsme nejeli moc dlouho. Jedna policejní kontrola střídala druhou, opravdu každých cca 15km jsme byli zastavení, kontrolovaní a znovu a znovu jsme vysvětlovali co tam děláme, odkud jsme, kam jedem. Radek se svojí trpělivostní a komunikací zachraňoval situaci a policisty obdarovával vším možným co bylo po ruce, což náš průjezd dost urychlilo.
Poprvé jsme také zjistili jak špatné jsou silnice v Rusku. Prakticky se moc nejde spoléhat na Google maps, protože rozdíl mezi asfaltkou a ničím není žádný - vše je značeno stejně - jako silnice. Prožili jsme si takto první pořádnou krizovku. Jedeme po asfaltce, pak kamení a pak hlíně.
Podle navigace vše OK tak pokračujeme dále. Najednou v cestě velký pes, ale kus bokem, tak jsme si řekli že to dáme, plný plyn, pes vyběhl ale ujeli jsme mu. Pomalu se prodíráme dál, až narazíme na další dva psy, přímo uprostřed cesty, kteří na nás štěkali už z dálky. Bylo jasné, že tohle nedáme. Co teď? Zpátky nemůžeme, protože tam je jeden velký pes, kterého jsme už naštvali a ví o nás, takže nemáme moment překvapení. Dopředu také nemůžeme, protože přes dva velké psy bychom nemuseli projet, navíc po takovém terénu, kde se nedá jet víc jak 40, je tedy bez šance psovi ujet. Nakonec padl nápad zkusit to po poli vedle silnice. Pole jsme pomalu projeli, jenže na konci bylo pooráno a také zmolka. Společnými silami jsme přetáhli jeden i druhý skútr. Podotýkám že bylo okolo 37 stupňů a ostré slunce. Psy se ale podařilo objet! Super, jedeme dál. Cesta je střídavě lepší a horší, nakonec uplně vyřízení dojíždíme do města Neftekumsk, kde se ubytováváme v hotelu Družba a vyčerpaní jdeme spát.
DEN 15
Mysleli jsme že včerejškem jsme si smůlu na silnice vybrali a dnes opět pohneme s nájezdem a urazíme přes 500km. Na Google Maps vypadala cesta krásně. Co přišlo předčilo i ty nejčernější scénáře. S Radkem jsme se shodli, že po horší silnici jsme v životě nejeli. Po asi 40 kilometrech po kamení jsme si mysleli, že horší už to být nemůže. Mohlo a bylo. Cesta se z kamení stala hlinito písčitou a posleze již jen písčitou. S něčím takovým jsme nepočítali, takže jsme bojovali na silničních pneumatikách. Bylo to šílené. Zpátky jsme se už vrátit nemohli a nechtěli, navíc by to znamenalo zajížďku ve stovkách kilometrů a posunutí o den zpět, takže jsme do toho šli, ale bylo to fakt peklo. Následující video napoví něco o stavu té cesty..
Radost po tom, co jsme našli kamení byla nesmírná. Najednou nám to po kamení přišlo jako procházka růžovým sadem. Celkově měl tento pekelný úsek (kamení i s pískem) 86km! Jeli jsme to opravdu dlouho, určitě přes 2 hodiny. Následující asfaltka nás potěšila a doufali jsme, že to tak už zůstane. Bohužel, podle místních cesta v navigaci na skútrech neprůjezdná a objížďka asi o 80km delší docela dobrá, jen je tam 30km po kamení. Šli jsme do toho. Naštěstí dobří lidé nám pomáhají celou cestu a i zde nám místní v Ladě Samara pobídli, abychom jeli za nimi a ze všech hrozných cest nás protáhli po té nejméně hrozné a navíc zachránili od dalších 3 divokých psů, kteří šli prvně po autě a pak už nestihli doběhnout za námi. Uff, díky díky díky!!! Podarovali jsme je samolepkami a přívěsky.
Zrovna kolem projížděla skupinka 4 lidí na malých motorkách. Byli to Němci na mopedomotorkách Honda Innova 125, kteří jeli z Mongolska.
Vyměnili jsme si zkušenosti a kontakty a pokračovali dál do města Astrachaň, kde jsme měli domluvené ubytování přes Couchsurfing, které bylo velmi skromné a velmi přírodní, ale byli jsme rádi za pohostinnost a také že máme kde hlavu složit. Snad zítra bude lépe..
DEN 16
Ráno jsme vstali celkem brzy a vyrazili směr Kazachstán. Po asi hodině jsme dojeli k hranicím, kde šlo vše nad očekávání hladce, celníci na obou stranách velmi příjemní. V Kazachstánu je třeba udělat pojištění hned za hranicemi, které samozřejmě pro turisty není vůbec levné. Za 10 dnů to na skútr vyšlo na 30 dolarů a to jsme stáhli z původních 50. Rozměnili jsme taky peníze, místo směnáren jsou zde zahalené paní v šátku s ledvinkama plnýma peněz 🙂
Pokračovali jsme po silnici plné děr a výmolů do města Atyrau, kde jsme se chtěli rozhodnout co dál. Původní plán byl jet spodem po silnici A-27, což je o dobrých 400km kratší cesta. Jenže po konzultaci s kamioňáky a místními bylo jasné, že tato cesta sice je sjízdná, ale docela těžko. Představa 1400km strávených drncáním po katastrofických silnicích nás po včerejšku vůbec nelákala, tak jsme se i s ohledem na zachování skútrů pojízdných rozhodli pro mnohem delší cestu přes sever země, což nám docela zhatilo naše plány dojet na Aral za 2 dny, protože před námi je najednou předluohých 1800km. Pustili jsme se do toho a ještě týž večer dali prvních 150. Přenocování jsme domluvili na pozemku u silnice přímo s majitelem, natáhli moskytiéru a ráno se probudili asi s 30 komáry zavřenými uvnitř moskytiéry s námi. Bohužel se přes noc otvor otevřel a všechno nám to nalétalo dovnitř..
DEN 17
Dnešní den bych shrnul takto: Ujeli jsme 700km, po cestě byly dvě odbočky, které jsme neminuli 🙂 Jinak šílená nuda, ale potřebujeme nahnat co nejvíc.
Proběhlo jedno zastavení od Policie, kdy jeden uměl perfektně anglicky a říkal mi že když jsem je míjel tak jsem nesvítil. Tak mu říkam, že to je divné, protože světla mám zaplé od Ruska a nesahal jsem na ně a on, že to mají na videu. Tak jsem ho poprosil, jestli by mi to video mohl ukázat. Mezitím zastavil jiné auto z Nizozemskou značkou. Policista vlezl do auta, vzápětí vylezl ven a řekl, že kolega bohužel video vymazal a můžeme jet 🙂
Jízda ve stepi je nádherná. Pročistíte si hlavu a co je pro mě úplná krása jsou ptáci - dravci, kteří létají kolem. Třeba jedete a najednou se vedle vznese orel a letí jen pár metrů od vás a pak nad hlavou a pak zakrouží pryč. To je opravdu něco krásného co ani nejde popsat, bohužel ani vyfotit.
Večer jsme se ubytovali v restauraci, která měla přímo z hospody přístupné dva pokoje, z nichž v jednom bydlela rodina, která restauraci provozovala a v druhém jsme přespali my.
Sprchu měli venku a byli jsme moc rádi, že jsme ji mohli použít. V noci se Radek probudil s šílenými křečemi a vypadalo to fakt zle, ale naštěstí se mu po prášcích udělalo lépe a ráno jsme mohli pokračovat.
DEN 18
Dnes 500km rovně, jinak vcelku nuda. Neskutečné nám přeje počasí, je pod mrakem a teploty do 30 stupňů, čeho jsme se nejvíc obávali tak se zatím nenaplnilo. Občas je potřeba přibrzdit kvůli velbloudům kolem silnice.
Den nám opět zpestřili policisté. Zastavili nás v jednom malém městečku a pořád nám říkla “kluč, kluč.” Nevěděli jsme co po nás chce, až jsme pochopili, že to klíč, velikost 14. Půjčili jsme jej a oni jej dali chlapíkovi, kterého zastavili v nějaké polorozložené šunce a on jim opravoval jejich policejní SsangYong, asi aby nedostal pokutu. Pak na nás jestli máme nějaké dárky, tak jsme jim dali naše samolepky a přívěsky. Chlapík domontoval a oni že nám taky dají dárek a jeden z nich si sundal policejní reflexní vestu a dal nám ji.
Celou cestu nám také fouká silný protivítr a dnes je to extrém, v nejhorším místě jedeme na plný plyn a skútry nedají po rovině víc jak 65km/h, takže to jde velmi pomalu.
Večer nás od Aralsku dělí už jen 200km pustiny, takže se ubytováváme opět v restauraci, kde nás majitel nechává přespat na zemi v takovém tom typickém Kazašském stanu. Lidi jsou tu opravdu moc fajn, neustále nám někdo mává, troubí, ptá se odkud jsme atd..
Pofotili jsme taky dobrou motorku a zrovna na ni nalepili samolepku Scootland. Všimněte si jak originálně je vyřešeno uchycení vysokokapacitního akumulátoru z auta 🙂
DEN 19
Plni očekávání příjíždíme asi po posledních 3 hodinách jízdy do Aralsku, je kolem poledne a my vyrážíme do města zjistit, jak to vypadá a poptat se místních kde jsou lodě. To netrvá tak dlouho, protože lidé jsou tu ochotní, tak nás zavedou k býválému přístavu, kde je nyní sportoviště a je tam jedna loď na památku toho co tu kdysi bývalo.
Ptáme se na ostatní lodě v moři, ale prý už tu nic není, všechno je rozebráno do šrotu. To snad ne! Přece jsme nejeli celou tu cestu abychom nakonec vlastně vůbec nic neviděli. Po nějaké katastrofě tu krom pár starých rezavých jeřábů není ani památky, žádné staré továrny, nic takového se nekoná.
Aralsk je prostě město jako spousta jiných v Kazachstánu. Sehnali jsme ubytování v hotelu Aral, který nejen že je starý zvenku, ale i zevnitř, sprcha je společná a internet je sice v ceně, ale nefunguje.
Já se nechci vzdát představy, že alespoň něco uvidíme, sehnal jsem SIMkartu do telefonu a dohledal informace o vesničce, vzdálené asi 60km, kde by měly být poslední 3 vraky. Jenže, informace je pár let stará. Nicméně, chci to alespoň zkusit, abych pro to udělal maximum. V místním servise přezouváme skútry na terénní pneumatiky, protože všude je plno písku a mimo silnice si na standardních pneu ani neškrtneme.
Jsme nadšení z toho jak gumy v písku výborně fungují, můžeme jet prakticky kamkoliv si ukážeme. Následuje krátká projížďka po dně jezera a obhlídka alespoň zbytků z lodí v přístavu, tedy toho co zůstalo v zemí, ostatní je odřezáno na železo.
Našel jsem informace o agentuře která pořádá info o okolí, tak jsem jim napsal email, štěstí se na nás usmálo a asi za hodinu jsem měl odpověď s kontaktem na člověka se kterým se anglicky domluvíme. Volám mu a on mi říká že jsou poslední 3 zbytky lodí ve vesničce, kterou jsme našli v informacích a že tam druhý den jede s turisty, takže pokud chceme můžeme jet za jeho autem a dostaneme se tam tak.
Máme nesmírnou radost, jak to vše pěkně klape, večer se krátce projdeme po městě, zase potkáme fajn chlapíka který nás autem odvezl na nejlepší grilovaný šašlík ve městě kam chodí místní a ten byl opravdu delikátní. Dali jsme si ještě pivko u hotelu, trochu se potrápili s internetem, který stejně nefunguje a jdeme spát natěšení na zítřek.
DEN 20
Dnes přichází den “D” kdy se máme podívat k vrakům lodí. Sraz je v 8 před hotelem. Raději si přivstanem, abychom to nepromeškali. Zhruba o půl chceme vylézt z pokoje jenže ouha, zasekl se zámek a nejde odemčít, zkoušíme oba, páčíme, ale zámek ne a ne povolit. Nakonec Radek dostal nápad, že odpáčíme dveře od zárubně kovovým držákem kanystru. Chvíle napětí a povedlo se! Výborně, necháváme klíč v nefunkčním zámku a mizíme dolů se nachystat.
Chlapík přijíždí v 8 tak jak bylo domluveno a vyrážíme. Ještě večer jsme si říkali, že snad pojede pomalu když poveze turisty, abychom stíhali. Opak byl pravdou, terénní Toyota letěla písečnou cestou a my se snažili udržet, ale celkem marně. Radek to vzdal jako první a řekl že by raději jel tím autem, než se vymáznout při takové šílené jízdě. Naštěstí v autě bylo jedno místo, což bylo fajn, já se cítil na to, že můžu jet rychleji a navíc, hrozně moc jsem chtěl dojet k vrakům na skútru a vyfotit se tam. Cesta byla opravdu drsná, skútr ale na terénních gumách držel, jen dost poskakoval na roletách v písku. Asi po hodině prašné cesty jsme se tam dostali, z lodí už jsou sice jen části, ale i tak to bylo úchvatné a radost byla obrovská.
Pofotili jsme co šlo a s totálním uspokojením, že cíl cesty přece jen klapnul a viděli jsme co jsme chtěli jsme se pustili nazpět. Vzpomněl jsem si, že do terénu je lepší mít trochu odfouklé gumy, což jsem udělal a co se stalo, tomu nemůžu doteď věřit. Skútr se neskutečně uklidnil a bylo možné po písečných cestách opravdu letět naplno, najednou ne že jsem nestíhal kluky v autě, ale dokonce jsem je předjel a musel čekat. Přes díry se to neslo, odpružení fungovalo fantasticky a cesta zpět tak byla jeden z opravdu intenzivních řidičských zážitků, které hned tak nezapomenu. Zastavili jsme se taky podívat k vodě, ve které Radek dokonce smočil nohy. Takže jsme stihli vše - vyschlé dno i vodu.
Kolem poledne jsme byli zpět, sbalili věci a vyrazili na cestu zpět. Informujeme se ještě na vlak do Moskvy, ale museli bychom čekat den a půl a to ještě s nejistým výsledkem, že vše proběhne jak má, takže se nakonec rozhodujeme vyrazit na cestu zpět po svých, na terénních pneu, které zkusíme dojet, aby nám vydržel silniční vzorek po přezutí až do ČR. Dělá to sice trochu rutiku, ale jet se na nich dá celkem obstojně. Navečer dojíždíme opět k restauraci v jurtě, kde jsme spali před 2 dny na zemi. Vítají nás s úsměvem a hned jestli tam zase budeme spát. Rádi jsme přijali nabídku, dali si výbornou večeři a jdeme si lehnout. Zítra nás čeká opět nudný úsek, samá rovinka, ale třeba se nám podaří cestou ukecat nějakého kamioňáka, aby nás i skútry naložil a trochu trápení přes Kazachstán nám ušetřil. Uvidíme..
DEN 21
Ráno vstáváme celkem brzy a vyrážíme. Je jasné, že se dnes nedostaneme z Kazachstánu pryč, ale zkusíme dát co nejvíc kilometrů. Naneštěstí se z mojí Hondy začíná ozývat stále silnější klepání, prakticky totožné jako u Radka. Zatím ale jede.. Prakticky celý den trávíme jízdou, jen se zastávkami na tankování (které nyní potřebujeme celkem často, protože na terénních pneu je spotřeba o litr vyšší, což nám dělá dojezd na plnou nádrž okolo 140km). Jedna hezká fotka z cesty kdy Radek sundal helmu a měl účes v Prodigy stylu.
Take jest se těšil, že cestou zpět nám bude silný vítr foukat do zad a pojedeme rychleji. Podle murphyho zákonů se ale vítr otočil a fouká proti nám i cestou zpět, naštěstí ale ne tak silný jako předtím. Na co si ale nemůžeme stěžovat je počasí, které vyšlo naprosto fantasticky. Je pod mrakem a teploty okolo 20 stupňů dělají cestu snesitelnou.
Na benzínce potkáváme extrémně naložené Daewoo Nexia, plný kufr, na střeše ledničku, obrovský přívěs plný věcí. Dáváme se s chlapíky do řeči a Ti nám říkají, že jsou z Uzbekistání a vozí za peníze věci pro lidi z Ruska. Věcí jsou použité, protože pak se neplatí žádné clo. Kilo vychází na 150 Rublů (tj. cca 60,-Kč). Jedna cesta je 8tisíc kilometrů (4 tam a 4 zpátky). Borci byli fakt pohodáři a pěkně jsme s nima pokecali a pofotili se u auta a na skútrech.
Navečer hledáme místo k přespání a nacházíme občerstvení u silnice, kde nás majitelka nechá spát venku na verandě na vyvýšeném podiu s kobercem. Není tu elektrika ani voda. Ze slušnosti si dáváme alespoň jídlo, protože za nocleh nic nechtějí. Radek ukazuje, že chceme kuřecí, udělal si křidýlka a poskakoval kolem a kvokval a paní že to chápe a hlavně říkáme “Ňet baranina” protože ovčí už nám leze i ušima. Jaké bylo naše překvapení, když jsme o 10 minut později našli na stole dvě misky ovčího. Co hůř, bylo chycené a fakt nevonělo. Co teď? Navrhoval jsem to normálně tam nechat a Radek, že je to trapné, tak hrozně na falešno předstíral že to jí a dával si do pusy prázdnou vidličku a nakonec že to jde dojíst ven a tam to vyhodil do stepi 🙂
Noc byla fajn a s moskytierou to tentokrát klaplo, komárů tu bylo požehnaně.
DEN 22
Jsme asi 4 hodiny od Ruských hranic, tak jdeme na to. Rozhodli jsme se pro kratší cestu, která je prý ale zničená. Nicméně, máme terénní gumy, tak si věříme. Záhy se ukazuje jak moc dobré bylo rozhodnutí je nechat na skútrech. Upustili jsme tlak, takže to krásně změklo a i přes ten největší marast jsme se krásně přenesli. Je to opravdu až neuvěřitelný rozdíl co vyšší profil gumy a nižší tlak udělá. Při každé příležitosti se ptáme lidí v kamionech na možnost odvozu ale už přes 1000km se nám dostává negativních odpovědí. Jedou jiným směrem, mají zaplombovaný náklad atd.. U Ruských hranic opět zkouším chlapíka v dodávce, který má ruskou značku. Pochopil co chceme, ale nemá místo. Jsou tam ještě dva turecké kamiony od stejné firmy a tak se ptám řidičů, ale jen krčí rameny, že umí jen turecky. V tom se do toho vložil chlapík z dodávky a turecky jim vysvětlil co že to vlastně potřebujeme a udělal nám tlumočníka, chlapící že by to za peníze vzali a ať na ně počkáme za hranicemi a domluvíme se tam.
Kontrola proběhla naprosto v pohodě, ruští celníci dokonce s námi komunikují v angličtině což je celkem nevídané a všichni jsou extrémně příjemní. Za hranicemi čekáme na kamiony a jsme opravdu nervozní. Oba si moc přejeme aby to klaplo, protože klepání motoru se stále zesiluje a máme docela opodstatněnou obavu z komplikaci, kdyby skútr zakukal v Rusku. Do země totiž vjel a musí vyjet i ven, prakticky jediná možnost je ho buď zapálit, nebo nahlásit krádež, ale i tak je to spousta papírování a velké zdržení. Navíc, co s věcma.
Asi po hodině kamiony přijíždí a my dáváme dohromady peníze. Řidiči chtějí $ 300 za jednoho, což je dost, na druhou stranu projedeme celé Rusko až k ukrajinským hranicím v klidu a z ukrajiny už bychom přepravu skútru dokázali zařídit ve vlastní režii. Nemáme víc jak 250 každý, takže se s nimi domlouváme takto, nakládáme skútry a vyrážíme! Fakt to klaplo a zase máme neuvěřitelné štěstí. Následující dva dny si odpočineme a pak už jen dorazíme přes Ukrajinu a Polsko přímo do Česka. Je to až neuvěřitelné, jak dobře nám to klaplo.
Protože nějaký provar taky musí být, tak Radek si blbě uvázal skútr v kamionu a když se pak šel po 2 hodinách podívat, našel ho na zemi s ulomeným plexi. Tak aspoň si taky přiveze nějaké šrámy z boje. Cesta je hrozná, silnice rozbité a s kamionem se nedá jet víc jak 30. Chlapíci jsou ale šikovní a tahají až do půlnoci, takže od hranic jsme urazili ještě dobrých 300 kilometrů. Nocujeme v návěsu se skútrem a večer ještě dávám na facebook po dlouhé době nějaké informace.
Je nám fajn, v motelu byla sprcha i slušná večeře, takže všechno klape. Zítra navečer už budeme u Ukrajinských hranic.
DEN 23
Celý den jsme strávili jízdou, řidiči nám na odpočívadle udělali ke snídaní vajíčka a k obědu těstoviny, tak jsme měli cestu dokonce s polopenzí. Večer přijíždíme k Rusko-Ukrajinských hranicím a vystupujeme už za tmy na benzínce, řidičí nám říkají že hranice je cca 15km a za 5km je motel. Jeli jsme tím směrem, ale žádný motel tam nebyl, nechápem proč nám to řekli. Vrátili jsme se zpět na benzínku a ptali se po přespání, ale pumpař říkal že v okolí vůbec nic takového není. Tak jsme se ještě zeptali, jestli neví o nějakém místu kde se dá postavit stan. Opět se ukázalo jak jsou lidé na naší cestě fajn. Zavedl nás za benzínku a ukázal plácek, na kterém můžeme v klidu přespat. Měli jsme to stylové, hned u ruských saní 🙂 Radost z toho, že jsme si ušetřili celkem pekelnou cestu po rozbitých silnicích a ještě časově ušetřili cca 2 dny jízdy byla obrovská. Teď už jen Ukrajina a domů a i pokud by skútr kleknul, tak už se to dá vyřešit odtahem do ČR.
DEN 24
Dnes nás čeká Ukrajina. Na hranicích jde vše hladce, jen kontrola před celnicí si řekla o něco na kafe, ale bylo to s úsměvem a dali jsme na naše cca 20 Kč. I kdybychom nedali nic tak projedeme bez problémů. Ukrajina byla skvělá, krásná silnice a výborné služby kolem, jídlo a pití za výborné ceny, milí lidé. Hned za hranicemi jsme dofoukli gumy na tlak vhodný pro silnici a vyfotili se u pneuservisu na krásném Dněpru, do kterého se Radek zamiloval. Hrnuli jsme to co to šlo a do večera ujeli přes 700 kilometrů, projeli jsme přes Kijev a taky v restauraci vyfotili stylovou výzdobu. Ubytování jsme našli v motelu u silnice, ve zrekonstruovaných pokojích za neuvěřitelných 230,-Kč za noc pro oba, včetně parkování skútrů za bránou. Dali jsme si večeři a těšili se, že zítra, pokud vše klapne už konečně dorazíme domů. Čekalo nás ještě posledních 650 km.
DEN 25
Mysleli jsme že poslední den budeme mít drive a doletíme domů jak nic, ale byla to hrůza. Už se nám vůbec nechtělo a přes Polsko to bylo nekonečné a jediné na co jsme celý den mysleli, ať už jsme tam. Kousek od hranic na nás čekal Rosťa s GSem a doprovodil nás cestou domů, což nás potěšilo a dost se to hodilo, protože mě ráno přestal dobíjet telefon s navigací, takže jsme jeli jen podle cedulí. Před Rožnovem se k nám taky připojil Dan a v Mai Café už na nás čekalo vynikající kakao a káva a přátelé, kteří nás přijeli přivítat.
Moc děkujeme všem za podporu, jak na facebooku, tak osobně. Nakonec vše klaplo a i můj skútr, ač s klepáním, tak dojel bez jediného servisního zásahu. Pivo nakonec vyhrál Radek, takže až se sejdeme příště, tak mu ho budu muset předat. Určitě ještě napíšeme nějaké zhodnocení, ale až za pár dnů jak si užijeme tepla domova. Ještě jednou moc velké díky všem kteří jste nám fandili a podporovali nás.
